sanctuary | iKON | Junhoe & Donghyuk

17. října 2018 v 17:43 | Ady |  oneshots
sanctuary | iKON | Junhoe & Donghyuk | 1247 slov | sanctuary - welshly arms

a/n: Chybí mi psaní. Jakože opravdu hodně moc. Ale bohužel nemyslím si, že se k němu někdy v nejbližší době zase vrátím. Alespoň ne v takové míře, jaké bych chtěla. Tohle je takové mé maximum, které ze sebe poslední dobou dostanu. :') Nic moc, I know. But I tried. A tuhle povídku jsem chtěla napsat už strašně dávno. Junhoe jednou v rozhovoru řekl, že měl jednou večer noční můru, a tak běžel za Donghyukem do pokoje a díky němu zase usnul. A já prostě věděla, že na to musím něco napsat. Takže... Tady to je.


"Za pět minut začínáme." oznámí nám, ačkoliv už stejně všichni stojíme a čekáme pod pódiem. Naposledy si s kluky popřejeme navzájem hodně štěstí, a že si máme dnešní večer hlavně užít. Zhluboka se nadechnu, abych se trochu uvolnil. Už jsme vystupovali tolikrát, ale stejně mám vždycky před začátkem koncertu malý pocit nervozity. Ten však během chvilky zase vyprchá, jakmile se ocitneme nahoře na pódiu. Nadšeně houknu do mikrofonu a odpovědí je mi křik ještě nadšenějších fanoušků. Hanbin začíná rappovat…

… a já zjišťuju, že tu písničku vůbec neznám.

Snažím si vzpomenout na melodii, text nebo prostě cokoliv, ale vůbec nic se mi nevybavuje. Sleduju ostatní, jak tancují a snažím se k nim přidat, ale tu choreografii jsem v životě neviděl. Stojím jako přimražený. "Co děláš?" sykne po mě Chanwoo a v tu chvíli přestane hrát hudba, kluci přestanou tancovat a otočí se na mě. Jejich oči mě probodávají. Neslyším už ani hlasy fanoušků. V celé koncertní hale je najednou ticho.

"J-já…" snažím se něco říct, ale nedostanu k tomu ani příležitost. Namísto toho se začne ozývat skandování. Zpočátku těm slovům nerozumím, ale pak už neslyším nic jiného. "Všechno jsi zkazil! Všechno jsi zničil!" Otáčím se na kluky, abych alespoň u nich našel útěchu. Ti se však přidávají k fanouškům, křičí na mě ta samá slova a probodávají mě svými pohledy. Chci se jim omluvit, ale najednou stojím na pódiu úplně sám. Světla zhasnou.

A pak se najednou ozve ohlušující rána. Celá budova se začne třást. Hroutím se k zemi. Krčím se a rukama si snažím zacpat uši. Ty rány nepřestávají, naopak jsou stále hlasitější. Jako by se přibližovaly. Zní to jako bomby. Slyším, jak se všechno kolem mě hroutí, ale já nemám odvahu zvednout hlavu. Čekám na svůj konec.

Ten však nepřijde. Namísto toho se rozhostí naprosté ticho. Až chvíli přemýšlím, jestli jsem náhodou neohluchl. Konečně se odvážím vzhlédnout. A nevidím vůbec nic. Absolutně nic. Jen bílo. Vyškrábu se na nohy a rozhlížím se kolem sebe. Ať už se ale podívám jakýmkoliv směrem, stejně stále vidím jen bílou. Bílá, bílá, bílá. Jako kdybych byl uvězněný v nějaké velké bílé krabici, bez dveří a bez oken. Popojdu o kousek dál a pokouším se nahmatat nějaké zdi, které by potvrdily mou teorii, ale neúspěšně. Je to spíš, jako kdyby všechno ze světa zmizelo a zůstalo po něm jen… tohle.

Cítím, jak se mě zmocňuje panika. Špatně se mi dýchá.

A pak mě někdo chytá za ruku. Tak neuvěřitelně se mi uleví, když spatřím, kdo to je. "Díkybohu, Junhoe!" vydechne Donghyuk a přivine si mě do své náruče. Během chvilky ho pevně obejmu, protože mám pocit, že se jinak brzy rozpadnu. Zabořím si obličej do jeho ramene a pláču úlevou a štěstím. Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím. Myslel jsem, že jsem na celém světě zůstal sám. Sám v téhle nicotě. "Co se stalo?" ptám se ho, když jsem konečně zase schopný mluvit.

"Všechno ti vysvětlím, ale teď musíme pryč, než nás-" Místo konce věty však slyším jen zalapání po dechu.

"Donghyuku?" zmateně se poodtáhnu. Donghyuk na mě hledí s vytřeštěnýma očima. Jeho triko se zbarvuje rudou krví. Otvírá pusu ve snaze něco říct, ale místo toho ze sebe dostane akorát jen krev, která mu teď z úst stéká po bradě dolů. "Donghyuku!" vykřiknu s hrůzou, zatímco se mi hroutí do náruče. Tisknu ho k sobě a snažím se zastavit jeho krvácení, ale marně. "Neopouštěj mě, prosím!" žadoním stále dokola a nepřestávám plakat. On však neodpovídá. Z posledních sil mě chytá za ruku a pohlíží mi do očí. Jeho stisk pomalu povoluje.

S prudkým trhnutím se probudím a snažím se popadnout dech. Mám pocit, že mi srdce každou chvíli vyletí z hrudi, jak šíleně moc tluče. Ale každý ten tlukot tak ukrutně bolí. Vím, že to byl jen sen. Ale všechny ty pocity se zdály být tak skutečné, že je stále ještě cítím. Ta úzkost, ten strach… a hlavně ta bolest. "Byl to jen sen." opakuju si stále dokola, abych se uklidnil. Ale bezvýsledně. Stále to vidím přímo před očima.

Je to hloupé, ale já se stejně potřebuju přesvědčit. Vyhrabu se z postele a zamířím rovnou do Donghyukova pokoje. Musím ho vidět. Musím se ujistit, že tam skutečně je, a že je v pořádku. Počítám s tím, že už budu spát, a tak mám v plánu jen nakouknout a zase odejít.

Potichu pootevřu dveře a ještě tišeji vstoupím dovnitř. V pokoji je tma, ale už jsem tu byl tolikrát, že nemám problém se rychle zorientovat. Stáčím pohled k posteli-

"Junhoe?" osloví mě najednou Donghyuk a já překvapeně nadskočím. Až teď si všimnu slabého světla, které vyzařuje z displeje jeho telefonu. Donghyuk se posadí a natáhne se, aby rozsvítil lampičku na svém nočním stolku. "Co tady děláš?" tázavě na mě pohlédne.

Úplně mě tím vyvede z míry a já jen zaskočeně otvírám a zase zavírám pusu, jak se marně snažím vymyslet nějakou výmluvu. Opravdu jsem nepočítal s tím, že bude ještě vzhůru. "J-já… uhm… totiž… Byl jsem zrovna na záchodě a uhm… asi jsem si spletl pokoj. Víš, jak je venku tma a já jsem ještě rozespalý, heh." blekotám něco, jen abych se z toho nějak vykecal. "Jsem to ale trouba, haha!" falešně se zasměju, aby má lež působila věrohodněji. "No nic, tak já jdu najít svůj pokoj. Snad nevlezu zase k někomu jiného. Dobrou, Dongdong-ah!" rychle se otočím na patě s úmyslem vysprintovat z pokoje pryč.

"Yah!" zastaví mě Donghyuk, když už se natahuju po klice. Otáčím se čelem k němu. Provrtává mě pohledem, jak usilovně mě porozuje. Nejspíš mou lež prokoukl. "Jsi v pohodě, Junhoe?" zeptá se mě a jeho zamračený výraz vystřídá starostlivý.

"Jo, v pohodě. Naprosto v pohodě." odvětím téměř okamžitě, takže kdyby už jen z mého hlasu nebylo poznat, že lžu, tak by mě stejně prozradila ta blesková odpověď. Donghyuk jen mlčky povytáhne obočí a svým pohledem mi dá jasně najevo, že mi nevěří ani slovo. "Fajn." povzdechnu si a vzdám se. "Něco hnusného se mi zdálo a já se tak trochu bál. Teda vlastně nebál, protože proč by se chlap jako já bál, že? Ale no… Měl jsem prostě takový blbý pocit." přiznám se a zahanbeně uhnu pohledem do strany.

Zdá se mi, že Donghyuk mlčí strašně dlouho. Už se chystám mu zase popřát dobrou noc a odejít, ale v tu chvíli mě osloví. "Pojď sem." posune se ke zdi a poplácá na volné místo na své posteli. Vděčně si vlezu k němu, už jen protože se nechci vracet do svého pokoje a být tam úplně sám. A myslím, že to na mě Donghyuk poznal.

"Zrovna jsem koukal na jeden takový seriál." zvedne svůj telefon, tak abych na něj viděl i já. Ve zkratce mi začne popisovat děj toho seriálu. Pozorně ho poslouchám a sem tam přikývnu, aby věděl, že ho stále vnímám. "Myslím, že by tě to mohlo taky bavit." shrne to nakonec a rovnou jednu epizodu zapne, abychom se mohli dívat. Když se ztratím v ději, stačí se ho zeptat a on mi všechno objasní. Pokaždé mi znovu zopakuje, kdo je kdo, když se na scéně objeví nějaká nová postava. A nezapomene mi o každém z nich sdělit i svůj názor. Tu a tam se nad těmi jeho komentáři musím zasmát.

Ačkoliv mě seriál baví, nedokážu bojovat s únavou, a tak mi brzo začínají klížit oči. Poslední věc, kterou si uvědomuju je, že Donghyuk vypíná lampičku na svém stolku a přikrývá mě dekou. Z posledních sil zamrmlám něco jako "děkuju", a pak už spím.

A tentokrát už se mi nezdá nic ošklivého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama