flame in the dark | #2

8. dubna 2018 v 21:13 | Ady |  flame in the dark
flame in the dark | OC | part 2 | 1275 slov

a/n: Okay, now while rereading this part, i must say that the beginning sounds really too sweet and just... meh. But I kinda had my reasons why I wrote it that way. And it won't stay like this, so just bear with me, please.


EM


"Em, už bychom měli vážně vyrazit!" zavolal na mě znovu nedočkavě Nathan. "Přijdeme pozdě, jestli si nepospíšíš."

"Už jsem skoro hotová! Jenom pár drobných úprav." Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, abych se ujistila, že mi třeba někde netrčí vlasy nebo tak něco. Vylezla jsem ven z koupelny, už po několikáté za tuhle hodinu. Nemohla jsem se totiž rozhodnout, co si na sebe mám vzít. Vystřídala jsem spoustu možných kombinací. Teď jsem na sobě měla tmavé černé džíny, černé tílko a přes to jsem si přehodila červenou flanelovou košili. "Tak jak vypadám?" zeptala jsem se snad už posté Nathana. Bylo na něm vidět, jak už ho unavuje na tuhle otázku odpovídat. "Já vím, že se tě furt ptám. Ale já prostě…" sklopila jsem hlavu a nervózně jsem si začala pohrávat s lemem své košile. "Chci vypadat hezky, abych na ně udělala dojem a ty se za mě nemusel stydět-"

"Em, Em..." přistoupil ke mně. Zvedl mou bradu, čímž mě přinutil se na něj podívat. Naše pohledy se setkaly. "Co to sakra plácáš?" tiše se zasmál, ale jeho oči se na mě dívaly s něžností. "Já se za tebe stydět nebudu. Nikdy." usmál se a pohladil mě po tváři. Musela jsem se samým dojetím usmát. Vždycky mu stačilo pár slov, aby mě dostal. "Dobře, možná se za tebe budu stydět, když budeš pobíhat nahá po celém městě a vyřvávat nějaké kraviny."

"Hej!" bouchla jsem ho lehce do hrudi, ale zasmála jsem se. "Ty víš, jak zkazit tak dojemnou chvilku, co?" zakřenila jsem se. Jen se na mě zazubil a pokrčil mírně rameny. "Ale teď vážně…" ustoupila jsem malinko od něj. "Jak vypadám?"

"Vypadáš skvěle!" odpověděl mi až podezřele rychle. Pochybovačně jsem ho sjela pohledem. "Myslím to vážně." zasmál se. "Sluší ti to. Tak jako ty modré šaty, ta sukně, ty černé kalhoty a všechno, co si měla předtím na sobě. Vypadáš úžasně naprosto ve všem." Věnoval mi jeden z těch svých sladkých úsměvů, že jsem nemohla jinak, ale zase jsem roztála. Tohle mi dělal pořád.

Rychle jsem ho objala, protože jsem prostě nemohla jinak. "Díky." zamumlala jsem a dala mu letmou pusu na tvář. Nebylo to jen za to, co řekl teď. Pokaždé, když jsem mu děkovala, přišlo mi, že je to za všechno, co pro mě kdy udělal. Uměl mi zvednout náladu i v těch nejhorších dnech. Doběhla jsem si pro klíče, telefon a peněženku. "Můžeme jít." řekla jsem Nathanovi, když jsem se vrátila.

"Tak jdeme." pokývl na mě a žertovně mi nastavil rámě. Zasmála jsem se, zavěsila se do něj a společně jsme vyrazili do kavárny.

"Plán útěku číslo 17," vyhrkla jsem, jak jsme se pomalu blížili ke kavárně, kde jsme se měli sejít s Lucy a Adrianem, "hned teď to otočíme, nasedneme na první autobus a necháme se odvést hodně daleko." Zůstala jsem stát na místě a vyzývavě jsem na něj pohlédla. Čím blíž jsme byli, tím víc jsem byla nervózní. Pořád jsem se bála, že ho nějak ztrapním. Třeba řeknu něco špatně, udělám něco špatně. To se mi stávalo dost často. Mohl by mě o opaku ujišťovat sebevíc, ale já se moc dobře znala. Bez nějakého trapasu bych to nebyla já. Seznamování se s lidmi nebyla zrovna moje nejsilnější stránka. Proto jsem také neměla moc přátel. Vlastně byl Nathan asi jediný můj pořádný přítel. Nebo vůbec jediný přítel, kterého jsem kdy měla. Což bylo nejspíš celkem smutné, ale mě to nikdy nijak netrápilo. Nikoho jiného jsem totiž nepotřebovala.

"Vážně?" pobaveně se na mě podíval. Nejspíš si myslel, že vtipkuju. Možná jsem zčásti žertovala. Ale z té větší části jsem to myslela naprosto vážně. Zasmála jsem se, ale s ním. Doufala jsem, že tak zamaskuju svojí nervozitu. "A prý, že nasednout na náhodný vlak byl blbý nápad." vyplázl na mě jazyk. Zakřenila jsem se na něj nazpátek. "A vůbec… Proč zrovna číslo 17?" zasmál se a naklonil hlavu malinko do strany. Jak tak na mě koukal, měla jsem chuť zatahat ho nos. Nebo za ty jeho tváře.

Nepatrně jsem zatřásla hlavou, abych zahnala ty myšlenky a soustředila se na jeho otázku. "Prostě jen tak." pokrčila jsem rameny. "Plácla jsem první číslo, které mě napadlo."

"Už to děláš zase, co?" zazubil se. Nebylo to poprvé, kdy jsem si takhle vymyslela nějaký plán útěku. Dělala jsem to vždycky, když mě chytil záchvat paniky nebo nervozity. Podobně jako teď. Ale věděla jsem, že k tomuhle se jeho dotaz nevztahuje. Znali jsme se už tak dlouho a tak dobře, že jsme vždycky věděli na co ten druhý myslí. Takže mi bylo jasné, že se ptal na něco jiného. Tak jako já, i on poznal, co se mi honí hlavou.

"A nemůžu snad?" zaculila jsem se a udělala jsem to, čemu jsem se předtím tak bránila. Když už jsem od něj dostala to nepřímé povolení… Zatahala jsem ho lehce za nos a tiše se zahihňala.

"A zase se hihňáš." uchechtl se. Stáhla jsem ruku zpátky, když jsem si to uvědomila. Ohrnula jsem spodní ret. Nesnášela jsem ten zvuk. Svoje vlastní hihňání. (Tak jako svůj smích. Přišlo mi, že zním jako lachtan. I když tím bych asi chudáka lachtana urazila.) Proto jsem se snažila to nedělat. Ale někdy mi to prostě ujelo. "Ale no tak. Vždyť je to cute." usmál se Nathan a pocuchal mi vlasy. "Říkám ti to pořád, nemáš se za co stydět."

Ve skutečnosti jsem se měla za co stydět. Hodně věcí na mě bylo prostě… příšerných. Nathan mě stále přesvědčoval, že to tak není. Ale já se vidím v zrcadle. Slyším se. Vím, jaká jsem.

"I tak ti nevěřím." zamumlala jsem a lehce se zamračila. Chystal se něco říct, ale já ho zarazila dřív, než by stačil říct něco dalšího. Ještě bychom se začali zase dohadovat o tom, kdo z nás má pravdu. "Měli bychom si pospíšit, určitě už tam na nás čekají." řekla jsem a přinutila se k úsměvu, který naštěstí působil dost přesvědčivě.

"A jo, vlastně." zasmál se a zdálo se, že už naše předchozí téma hodil za hlavu. Naštěstí. Nechtěla jsem se o tom bavit. Chytil mě za ruku a znovu jsme vykročili. Propletla jsem si s ním prsty a vděčně mu stiskla jeho ruku. Byla jsem ráda za to, že mě drží. Jinak bych se asi nedokázala hnout z místa, opravdu to otočila a utekla pryč. Ale stačil mi jen stisk jeho ruky, k tomu abych si to rozmyslela.

"Hele, tamhle jsou!" ukázal na dívku a chlapce, kteří seděli u stolu v rohu místnosti. Můj pohled jako první padl na tu dívku. Měla štíhlou postavu a krásné dlouhé vlasy. Vůbec celkově byla krásná. Klidně by mohla být modelka. Zmocnil se mě pocit závisti. Proč jsou všechny dívky o tolik hezčí než já? Musela jsem odvrátit zrak. Nesnášela jsem to. Cítila jsem se pak ještě hůř než normálně. Prohlédla jsem si chlapce, který seděl po její straně. Byl vysoký a atletické postavy. Hnědé vlasy měl malinko pocuchané, ale i tak působily upraveně. Na tváři měl hřejivý úsměv. Byl hezký. Opravdu.

Ale na Nathana neměl. Na něj nikdo.

Všimli si nás. Ten kluk, Adrian, zvedl hlavu a věnoval nám oslňující úsměv. Vsadila bych se, že na něj letí spousta holek. Možná i kluků. Zamával nám a začal si stoupat, aby se s námi mohl přivítat. V tu chvíli se otočila i Lucy. Podívala se na nás, ale její pohled zůstal na Nathanovi. Rozzářily se jí oči. Vyskočila na nohy a rozběhla se k němu. Skočila mu do náruče a objala ho. A pak ho políbila.

Nathan si jí přitáhl k sobě a oplácel jí každý její polibek.

Protože Lucy byla jeho přítelkyně. Nathan byl její přítel. Nathan a Lucy spolu chodili.

A já se musela dívat jinam, protože to moje srdce nedokázalo unést.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama