the time traveler | 1

25. prosince 2017 v 12:25 | Ady |  time traveler
the time traveler | Monsta X | Wonho & Shownu | chapter 1 | 2150 slov

a/n: Surpriseeee~ Mám pro vás další překvapení jako vánoční dárek. Tentokrát je to první kapitola the time traveler. Už jste si nemysleli, že to někdy přijde, co? Já taky ne. Ale zázraky se možná přece jen dějí. (Hah, not really.) Nevím, kdy přijdu s další kapitolou. Ráda bych řekla, že brzy, ale no... Nemyslím si. Na to se znám až moc dobře. Takže jako vždycky můžu jen slíbit, že se pokusím napsat další část, co nejrychleji. Snad vás mezitím potěší alespoň tahle kapitola.
A ještě drobnůstka... Nejsem si moc jistá, jak skloňovat "Shownu". Nějak jsem to udělala, ale eh.. Když tak mě opravte. :'D


Byl chladný podzimní podvečer. Vlastně ani neměl důvod chodit ven, ale potřeboval na vzduch. Nedokázal to už doma vydržet. Bylo tam až moc velké ticho. Slyšel tak své myšlenky, plné lítosti a hněvu nad sebou samým, které mu nechtěly dát pokoj. Snažil se je nějak přehlušit nebo zkrátka zahnat. Ale všechny jeho pokusy byly marné. Proto se rozhodl pro poslední možnost, čímž bylo právě jít ven. Ačkoliv předem počítal s dalším neúspěchem. Mohl se snažit sebevíc, ale uniknout stejně nemohl. Protože kamkoliv šel nebo se podíval, tam ho viděl. Musel by leda zapomenout. Jenže to on nechtěl. Vzpomínky totiž byly jedinou věcí, která mu zbyla.

Procházel se bezcílně ulicemi. Snažil se přitom vyhýbat těm nejrušnějším místům. Nepotřeboval zrovna společnost lidí. A taky doufal, že nenarazí na nikoho známého. Věděl, že by se ho všichni ptali, kde celé ty týdny byl. Co dělal, proč se neozval, jak se má. Ale na nic z toho on odpovídat nechtěl. Co by jim taky řekl? "Seděl jsem doma, utápěl se ve smutku a odmítal s kýmkoliv mluvit. Jo, a mám se špatně." Ne, tohle by jim opravdu říct nemohl. Samozřejmě by mohl lhát a něco si vymyslet. Ale na to teď opravdu neměl sílu.

"No tak to teda ne!" vykřikl nějaký kluk, kolem kterého zrovna procházel. Stočil pohled k němu. Vedle něj stál další kluk. Zdálo se, že se kvůli něčemu hádají. Štěkali na sebe a strkali do sebe. Chvíli přemýšlel, jestli nemá zasáhnout. Jenže pak si všiml veselé jiskry v jejích očích, a jak se jim koutky úst zvedaly do malého úsměvu. Nehádali se. Šlo jen o takové přátelské pošťuchování. Krutě mu to připomnělo, co on ztratil - přítele. Rychle odvrátil zrak a dal se opět do kroku.

Ani nepřemýšlel, kam jde. A to byla nejspíš chyba. Jeho nohy ho zavedly na jemu velmi známé místo, kterému by se jinak vyhnul. Moc vzpomínek. Stál před budovou, kam společně chodívali cvičit kumdo. Bojové umění, které je sblížilo. Ale zároveň způsobilo konec jejich přátelství.

Trávili tady snad všechen svůj volný čas. Trénovali spolu, pomáhali jeden druhému se zlepšovat, zápasili proti sobě. Jenže právě ta rivalita je nakonec poštvala proti sobě. Najednou spolu začali soupeřit úplně ve všem, jeden druhého se snažil neustále předehnat. Až nakonec jednoho dne pomyslný pohár přetekl. Pohádali se. Řekli si tak hnusné věci, že už nešly vzít zpět. Už si ani nepamatoval, co přesně tu hádku odstartovalo. Šlo jen o hloupou maličkost. Ale jejich přátelství to zcela definitivně zničilo.

Samozřejmě, že toho litoval. Hned druhého dne mu došlo, jak stupidní celá ta hádka byla. Jenže jeho hrdost byla až příliš veliká. Odmítal být tím, kdo se omluví jako první. Čekal, až za ním přijde on. Ale to se nestalo. A tak se nikdy neusmířili. Párkrát na sebe narazili, ale oba dělali, že se neznají. Aby ho nepotkával, přestal sem nakonec chodit úplně. Už spolu nikdy znovu nepromluvili.

A teď už nešlo nic dělat, i kdyby chtěl. Bylo příliš pozdě.

Z budovy najednou někdo vyšel ven. Na kratičký moment se mu zdálo, že je to on. Ačkoliv mu jeho racionální myšlení říkalo, že je to nemožné. Ledaže by se mu poslední týdny jen zdály…

Ale nezdály. Nebyl to on.

Jakmile se podíval pořádně, došlo mu to. Ten člověk se mu ani nepodobal. Ztěžka si povzdechl a odvrátil zrak. Proč pořád tak bláhově doufal? Vždyť právě to mu ubližovalo ještě víc. Otočil se a chystal se k odchodu, když zaslechl své jméno. "Wonho?"

Pokračoval dál v chůzi. Rozhodl se, že to bude ignorovat. Jenže pak uslyšel za zády lehký dupot, jak se za ním onen člověk rozběhl. Během chvilky ho dohnal. Poklepal mu na rameno a znovu ho oslovil. Teď už neměl na výběr, musel se otočit. Před ním stál chlapec, kterého před chvíli viděl vyjít z budovy. Předtím si ho nijak zvlášť neprohlížel, ale teď když se pořádně zahleděl do jeho tváře, došlo mu, že ho zná. Dříve ho tady potkával, i on cvičil kumdo. Ale bylo to tak dávno. Už si ani nepamatoval, jak se jmenoval. Ale on si jeho jméno zřejmě pamatoval.

"Myslel jsem si, že jsi to ty." řekl a krátce se pousmál, zatímco si Wonho snažil vybavit jeho jméno. "Dlouho jsem tě tu neviděl." pokračoval ten kluk - Jinhwan, tak se jmenoval - a nato se odmlčel, přičemž se na něj se starostlivým pohledem podíval. V tu chvíli bylo Wonhovi jasné, co bude následovat. Stiskl ruce v pěst, aby se udržel. Jinak by se totiž hned rozběhl pryč, aby to nemusel poslouchat. Přesně kvůli tomu nechtěl potkat nikoho známého.

"Jak se držíš?" špitl Jinhwan. "Chtěl jsem se ti ozvat, ale nemám na tebe žádný kontakt. Sem jsi přestal chodit už dávno." Na malý moment se odmlčel, než pokračoval dál. "Neviděl jsem tě ani na pohřbu." Poslední slova zašeptal, jako kdyby se bál je vyslovit. A koneckonců, nejspíš to nebylo zas tak daleko od pravdy.

Wonho na druhého chlapce chladně pohlédl. Měl chuť se do něj pustit. Jak si myslel, že se sakra asi mohl mít? Proč se ho ptá na takhle debilní otázku? Nakonec se však ovládl. "Jsem v pohodě." odsekl a odvrátil zrak. Samozřejmě, že mu tuhle odpověď uvěřit nemohl. Ta lež byla průhledná jak sklo. Ale to mu bylo jedno. Jen chtěl, aby ho nechal být. Nechtěl se o tom s ním bavit. Ani s nikým jiným. Všichni ho pak akorát litovali. A on o lítost nestál. Nezasloužil si ji.

Slyšel, jak si Jinhwan tiše povzdechl. Bylo mu jasné, že to pro Wonha nebylo příjemné téma. Ale chtěl mu pomoct. Položil mu dlaň na rameno, ale Wonho ji hned zase setřásl a udělal krok dál od něj, aby mu dal jasně najevo, že ho má nechat být. "Vím, jak se musíš cítit…" začal Jinhwan, ale dál se nedostal.

"Nemáš ani nejmenší tušení, jak se cítím!" skočil mu do řeči Wonho a nenechal ho domluvit. Nechtěl ho poslouchat, ať už měl v plánu vybalit na něj jakkoliv srdceryvný projev. "Nevíš, jaké to je! Nevíš, jaké to přijít o svého nejlepšího přítele! Jediného člověka, kterému si kdy plně věřil!" křičel plný vzteku, který v sobě celé ty týdny držel. A ačkoliv to všechno teď bylo mířené Jinhwanovi, nejradši by to vmetl to tváře všem, kdo se ho snaží nějakým tím trapným způsobem utěšit. Měl zlost na celý svět za to, že funguje dál, jako by se nic nestalo. Vůbec ho nezajímalo, že on se pomalu rozpadá na kousky. A proto měl zlost na něj, protože ho tady v tomhle světě nechal samotného.

Ale hlavně měl zlost sám na sebe za to, že ho nechal jít.

"A víš, co je nejhorší?" zvolal Wonho s ironickým uchechtnutím, ve kterém se akorát skrývala bolest. "Ztratil jsem ho mnohem dřív. Ještě předtím než odešel z tohohle prohnilého světa. Nemohl jsem se s ním ani rozloučit. Nebyl jsem u něj, když umíral. Kdybych jen tenkrát nebyl idiot, všechno mohlo být jinak. Jenže já se radši choval jako malé děcko a trucoval jsem." chrlil ze sebe jedno slovo za druhým. Všechno, co ho tak dlouho tížilo. "A teď je pryč. Je pryč a už se se nevrátí. A já neměl ani šanci mu říct, jak moc mě to všechno mrzí. Byla to moje chyba. To já jsem zničil naše přátelství." Hlas se mu začínal pomalu zadrhávat, ale on přesto mluvil dál. "Zemřel s tím, že ho nenávidím a že pro mě nic neznamenal. Ale přitom je úplně naopak. Znamenal pro mě úplně všechno." V tu chvíli se už neudržel. Zlomil se.

Chtělo se mu křičet, ale jediné, co vyházelo z jeho úst, byly vzlyky. A tak alespoň vrazil vší silou pěstí do zdi poblíž. Bolelo to. Ale s tou bolestí, kterou cítil uvnitř, se to nedalo srovnávat. Cítil, jak z něj pomalu opadá všechen vztek. Místo něj však přicházel na řadu žal. Opřel se čelem o chladnou zeď a snažil se přemoct slzy, které se mu draly do očí. Bouchal pěstí dál do zdi, aby se tak nějakým způsobem uklidnil.

"Nevím, co se mezi vámi stalo. Ale vím, že i Shownu se kvůli tomu trápil. Nikdy to neřekl nahlas, ale viděl jsem mu to na očích." pronesl nakonec opatrně Jinhwan. V tu chvíli přestal Wonho mlátit do zdi a namísto toho, naslouchal jeho slovům. Sice k němu stál dál otočený zády, Jinhwan však poznal, že získal jeho pozornost. "Když jsi sem přestal chodit, začal trénovat se mnou. Věděl jsem, že není v pohodě. Byl úplně mimo. Porazil jsem ho v úplně každém zápase. Chápeš to? Já! A porazil jsem Shownua!" Wonho se nad tím musel slabě pousmát. Chápal to. Shownu byl vždycky nejlepší, stávalo se velice zřídka, že by prohrál. Vlastně se to nestávalo skoro nikdy.

"Bez tebe byl úplně jiný. Jako by to ani nebyl on." pokračoval po chvilce. "Měl tě rád. Opravdu hodně. Záleželo mu na tobě víc než na komkoliv jiném. A jsem si jistý, že věděl, že to cítíš stejně." Jinhwan popošel pár malých krůčků k němu a chlácholivě mu položil ruku na rameno. "Nikdy by nechtěl, aby ses takhle trápil. Už vůbec ne kvůli němu. Přál by si, abys byl šťastný. Vím, že to bolí. A nejspíš ještě dlouho bude. Není zkrátka možné jen tak lusknutím prstu jít dál a dělat, že se nic nestalo. Já to chápu. Chce to čas, ale bude to zase dobrý. Uvidíš." stiskl jemně jeho rameno, jak mluvil. "Ale musíš si odpustit. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, nebyla to tvoje chyba. Ani jeden z vás za to nemohl. Prostě se to stalo. A co se stalo, už nikdo nezmění…" Jinhwan ještě dál povídal, ale Wonho ho v této chvíli přestal poslouchat. Jeho slova mu vnukla myšlenku.

"A co když ano?" vydechl tiše a otočil se konečně čelem k němu. Jinhwan na něj zmateně pohlédl, nechápajíc, na co se ho to vlastně ptá. "Co když je možné změnit minulost?" zopakoval Wonho, tentokrát už mnohem jasněji a zřetelněji.

Jinhwan nesouhlasně zavrtěl hlavou. "To bys musel mít jedině-" zarazil se v půlce své věty, když mu došlo, že přesně na to Wonho naráží. Vykulil oči a zůstal na něj šokovaně hledět. "Ne…" vydechl nevěřícně. Snažil se na jeho tváři nalézt alespoň malý náznak toho, že jen žertuje. Ale Wonho se tvářil naprosto vážně. "Ne, Wonho, ne! To nejde! Nemůžeš… Je to příliš nebezpečné!" Rozhlédl se na všechny strany, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Popadl Wonha za ramena a podíval se mu zpříma do očí. "Musíš ty hodinky zničit, nesmíš je použít!"

"Já ty hodinky nemám, takže klid." odvětil mu Wonho a ušklíbl se. Sundal jeho ruce ze svých ramen, než dodal: "Kdybych je měl, tak už tady nejsem."

"Tohle ani neříkej!" vyhrkl hned Jinhwan. Z jeho hlasu byly znát obavy a strach. "Jestli tě někdo uslyší… Kdo ví, co s tebou udělají."

"No a?" prohlásil Wonho nezaujatě. "Já už stejně nemám, co ztratit." Už viděl, jak se Jinhwan chystá opět něco namítnout. Ale na tohle už neměl sílu. Nechtěl se tu o tomhle dohadovat. Ještě by to dopadlo stejně jako předtím a on by zase vyletěl. Nemohl si dovolit další emocionální výbuch. Ne před ním. "Koukej, byla to jen taková poznámka. Nemyslel jsem to vážně." snažil se ho přesvědčit, aby mu dal pokoj. "Ty hodinky opravdu nemám. Ani nevím, jak bych se k nim dostal." Ačkoliv bych se k nim velice rád dostal, dodal si pro sebe v duchu. Před Jinhwanem to nahlas však říct nemohl, a tak mu radši tvrdil opak. "Takže můžeš být v klidu, žádné cestování časem se nekoná."

Jinhwan na něj chvíli zkoumavě hleděl, přemýšlejíc, zdali mu má věřit, nebo ne. Tušil, že k němu není úplně upřímný. Ale nakonec se rozhodl v tom nešťourat a nechat to být. "Dobře." pronesl s tichým povzdechem, načež dodal, "Já jen nechci, aby ses do něčeho zapletl."

Wonho věděl, že si o něj jen dělá starost. Ale nechtěl, aby mu říkal, co má a nemá dělat. Byla to přece jeho věc. Ale chápal, že to myslí Jinhwan v dobrém. "Pokusím se." řekl proto, aby ho alespoň trochu uklidnil, a přinutil se k úsměvu.

"Hele, uhm… Rád jsem tě viděl, ale už budu muset jít." začal ze sebe soukat, než stačil Jinhwan něco vůbec říct. Bál se, kam dál by mohl jejich rozhovor vést, tak se rozhodl to radši ukončit hned. Navíc už se nechtěl bavit o Shownuovi. Nechtěl na něj ani myslet. To byl také v prvé řadě důvod, proč šel ven. Snažil se zahnat myšlenky na něj. Zapomenout. Ale jak se ukázalo - neúspěšně. Spěšně se rozloučil s Jinhwanem a svižným krokem vyrazil pryč, než ho stihne dohnat.

Na konci ulice se pro jistotu zastavil, aby se ujistil, jestli ho náhodou Jinhwan přece jen nesleduje. Když v tom do něj najednou někdo vrazil. "Pardon." začal se Wonho hned omlouvat, i když to byl ten druhý, kdo do něj vrazil. Muž se však nezastavil, ani se neohlédl. Bez jediného slůvka omluvy pokračoval v chůzi. "Okay." odfrkl si Wonho a jen nad tím chováním zakroutil hlavou. Takové lidi nemělo cenu komentovat a tak šel radši dál.

prolog | next
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meshiki Meshiki | Web | 27. prosince 2017 v 14:43 | Reagovat

to byl super dílek těším se na další pokračování :)

2 Ady Ady | Web | 27. prosince 2017 v 21:23 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se líbil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama