blue christmas | iKON | Bobby

24. prosince 2017 v 12:24 | Ady |  oneshots
blue christmas | iKON | Bobby | 1647 slov

a/n: Merry Christmas, y'all!❄
Chtěla jsem vás alespoň na Vánoce trochu potěšit a tak jsem si připravila tuhle povídku jako překvapení. Je taková.. nevím jaká. Tak trochu psaná dost narychlo. Ale snad se vám bude i přesto alespoň trochu líbit. c:
A jinak tedy... Veselé Vánoce a šťastný nový rok! Užijte si svátky v klidu a pohodě, ať vás nic netrápí. Nad ničím se nestresujte, jen odpočívejte. A doufám, že váš rok 2018 bude skvělý! Love ya~~~



"Bude to 10000 wonů, prosím." řekne mi prodavačka u kasy, když mi namarkuje všechny věci. Většina z toho je jen mražené jídlo, které mám v plánu si teď dát k večeři. Všichni si dneska chystají sváteční hostinu, jen já mám mražené lasagne. Samozřejmě bych si mohl taky něco připravit. Ale nemám náladu na vaření. A kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Ještě bych si podpálil vlastní byt.

Vylovím v peněžence papírovou bankovku a podám ji paní za pultem. "Děkuji." Vezme si ode mě peníze a k mému nákupy přiloží účtenku. "Veselé Vánoce!" popřeje mi s milým úsměvem na rtech, ještě než odejdu.

Pokývnu na ni jako poděkování a letmo se usměju. "Vám také." pronesu jejím směrem a pak s taškou plnou nákupu odcházím ven. Hned jak vyjdu ven, udeří mě do tváře chladný vzduch. Venku je už tma, i když je teprve brzký podvečer. Vykročím směrem ke svému bytu. Na cestu mi přitom svítí pouliční lampy. Moc lidí nepotkávám, neboť všichni sedí v teple svého domova po boku svých nejbližších. To jenom já jsem teď tady. Sám.

Kdybych se tak uměl teleportovat. Co bych za to dal. Strašně moc jsem chtěl strávit Vánoce v Americe se svou rodinou. Bohužel to však nešlo. Musel jsem pracovat, takže jsem nemohl odletět. A naši na tom nebyli finančně tak dobře, aby si celá rodina mohla dovolit letenky za mnou. Mamka proto chtěla přiletět aspoň sama, ale já jí to rozmluvil. Nechtěl jsem, aby trávila svátky jen se mnou. Určitě by ji mrzelo, že je tak daleko od zbytku rodiny. Já už to holt nějak přežiju.

Otevřu dveře svého bytu a rozsvítím. Část mě nejspíš doufala v nějaký vánoční zázrak, protože se začnu nepatrně rozhlížet kolem. Ale všechno je přesně tak, jak jsem to opustil. Bytem se rozléhá ticho. Zklamaně si povzdychnu a vejdu dovnitř. Zamířím hned s nákupem do kuchyně, kde ho položím na linku. Vyndám z tašky mražené lasagne, které dám hned do mikrovlnky ohřívat, zatímco sklízím zbytek nákupu. Koupil jsem si i lahev červeného vína, abych si měl aspoň čím připít na ty Vánoce.

Když se mi lasagne ohřejí, donesu si je do obýváku, kde se posadím na pohovku. Do skleničky si naliju trochu vína. V tu chvíli mi začne zvonit telefon. Sahám po něm, abych zjistil, kdo mi volá. Úsměv se mi rozlije na tváři, jakmile spatřím na displeji "Mamka". Neváhám ani chvilku a hovor ihned zvednu.

"Mami!" zvolám nadšeně, zatímco zapínám kameru, abych mohl vidět i její tvář. Zasměju se, když vidím její výraz. Obličej má těsně u kamery, protože se snaží zjistit, jestli kamera skutečně funguje. Dělá to tak pokaždé, když si voláme.

"Jiwon-ah, slyšíš mě? Vidíš mě?" zeptá se. Zamává dlaní před kamerou. "Oh, já tě vidím!" vykřikne, když si všimne mého obrazu. Přikývnu radostí na všechny její otázky. Nedokážu se přestat usmívat. Jak mi chyběl její hlas. Ona mi chyběla. "Zlatíčko, veselé Vánoce." pronese láskyplně s úsměvem.

"Tobě taky, mami. Vám všem, veselé Vánoce." popřeju i já jí. V pozadí zaslechnu tátův hlas. Nato se i s mým bratrem namáčknou před kameru, aby mě krátce pozdravili. Oba mi něco říkají, ale já jim pořádně nerozumím, protože mluví jeden přes druhého. Z úst mi vyjde hořkosladký smích při pohledu na ně. Na jednu stranu mám strašnou radost, že je vidím, ale zároveň mě mrzí, že je to jen přes kameru. "Přál bych si být tam teď s vámi." povzdechnu si.

"Já bych si taky přála, abys tu byl s námi. Víc než cokoliv." řekne mamka smutně. Vidím, jak se jí oči začínají zalívat slzami. Dotkne se obrazovky, jako kdyby mě chtěla pohladit.

"Ale mami, no tak. Nebreč." utěšuju jí. Vím totiž, že pokud se rozbrečí ona, budu brečet taky. Navíc jsem nechtěl, aby kvůli mně byla smutná. "Jsou přece Vánoce, nesmíš brečet na Vánoce."

"Ano, jsou Vánoce, a proto bys tam teď na Vánoce neměl být sám." odvětí. Hlas se jí začíná zadrhávat, jak se snaží zadržet vzlyky. "Měl bys být s námi. Nebo bychom my měli být s tebou. Zkrátka bychom měli být pohromadě jako celá rodina."

"Já vím, mami." Tiše si povzdychnu. Vím, že jí to trápí. I mně vadí, že nejsme spolu. Ale co s tím teď můžeme dělat? Letos už nic, ale rozhodně už nedovolím, aby se to opakovalo. "Příští Vánoce už budeme slavit spolu. Slibuju. Za každou cenu. Ale budeme spolu."

"Dobře." Pokývne tedy nakonec a utře si slzu, která jí stéká po tváři. Usměju se na ní, abych ji rozveselil, a ona mi úsměv opětuje. "Chtěl bys vidět náš stromeček?" zeptá se, aby změnila téma. S nadšením kývám. Zvedá se a míří s kamerou do obýváku, v jehož středu stromeček stojí. Není nijak přepychově zdobený, ale přesto je krásný. Řeknu mamce, že se mi moc líbí. Následně dostávám vynadáno, že jsem nebyl schopný si sehnat stromeček. Vymlouvám se, že jsem neměl čas, ale to jako omluvu nepřijímá. Podle ní na Vánoce stromeček prostě nesmí chybět. Klidně může být jen malinký, jenom zkrátka nějaký.

Bavíme se spolu ještě nějakou dobu. Máme si toho spoustu, co říct. Vyprávíme si příhody z posledních dnů, než pak předá telefon i taťkovi, abych si mohl popovídat i s ním. Říkám mu, jak se mi vede v práci a podobné věci. On mi zase povídá o své práci a o svém nově objeveném koníčku. Poté se k telefonu dostává i bratr. Chvíli se na sebe jen křeníme a pak se začneme dohadovat. Typická sourozenecká konverzace. Nakonec telefon předávají zpátky mamce, která se se mnou chce ještě naposledy rozloučit. Klade mi na srdce, abych na sebe dával pozor a teple se oblékal. Všechno jí odkývám a ujišťují jí, že se o mě nemusí bát. Pak už bohužel opravdu musí hovor položit, protože přijeli další příbuzní a ona musí jít chystat jídlo.

V momentě, kdy je náš hovor ukončen, zavládne v mém bytě opět hrobové ticho. Jen tu a tam zaslechnu zvenku troubení aut. Volal jsem si s rodiči tak dlouho, že mi mezitím lasagne zase vystydly. Stejně mě na ně nějak přešla chuť. Možná si je dám později, až budu mít hlad. Natáhnu se tedy alespoň po skleničce vína, ke které jsem se předtím taky ještě nedostal. "Tak asi… Veselé Vánoce." zamumlám si tiše sám pro sebe a pozvednu skleničku k imaginárnímu přiťuknutí, než ji konečně vypiju.

Sahám po lahvi, abych si dolil víno. Když v tom někdo zazvoní. Samým překvapením nadskočím a málem rozliju víno všude kolem. Naštěstí na stole skončí jen pár kapiček, takže se žádná pohroma nekoná. Položím lahev zpátky na stůl a zvednu se, abych zjistil, kdo to je. Jen jak se blížím ke dveřím, zaslechnu za nimi hluk. Několik hlasů tam mluví přes sebe. "Shhhh!" sykne někdo přísně. A najednou je ticho.

Podívám se do kukátka, ale vidím jen tmu. Někdo zakryl kukátko dlaní. Vůbec se mi to nelíbí. Nejspíš si ze mě jen nějací puberťáci dělají srandu. Nestojím o to jim otevírat. Nemají snad nic lepšího na práci? Za chvíli určitě zase odejdou. Jenže oni ani po několika dlouhých minutách neodchází. Místo toho znovu zazvoní, tentokrát naléhavěji. Rozhodnu se tedy přece jen otevřít.

"Překvapení!" zajásá šest hlasů najednou, sotva dveře otevřu. Zůstanu zaskočeně zírat na své přátele. Stojí před dveřmi mého bytu a všichni se na mě vesele zubí. Každý z nich něco nese. Jeden má mísu čehosi, jiný drží rovnou celý pekáč a další má ruce plné tašek. Několikrát zamrkám, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá. "Co tady děláte?" vyhrknu překvapeně.

"No, co asi." odpoví na můj dotaz Hanbin, který stojí v čele, jako kdyby šlo o tu nejjasnější věc. I když je to právě naopak, protože já nemám ani nejmenší tušení, proč jsou tady. "To sis opravdu myslel, že tě necháme slavit Vánoce samotného?" dodává a povytahuje přitom pobaveně obočí. Můj překvapený výraz musí být nejspíš velice vtipný.

"A-ale…" drmolím, přičemž si to snažím nějak urovnat a pochopit, že přišli jenom kvůli mně. Nechce se mi věřit, že by to pro mne opravdu udělali. I pro ně byli Vánoce s jejich blízkými důležité. "Máte být doma se svojí rodinou."

"No ano, ale ty jsi taky naše rodina." ozve se Donghyuk. "A proto jsme tady."

Nedokážu ze sebe nic dostat, jak moc mě jejich slova a tohle malé gesto dojalo. Pohlédnu z jednoho na druhého. Každý z nich mě obdaruji zářivým úsměvem, aby mi dali najevo, že to myslí skutečně vážně. Nejradši bych je všechny objal a hned nato jim dal pohlavek za to, že jsou to taková paka. Tak jako já, ani oni se nemohli tak často vídat se svou rodinou. A místo toho, aby si s nimi dostatečně užili svátky, jsou tady se mnou. "J-já… Nevím, co říct…"

"Nemusíš říkat nic, ale hlavně nás pusť dovnitř." skočí mi do řeči Junhoe, který si z mého dojetí nic nedělá. "Jestli tu budeme jen stát a koukat na sebe, tak nám všechno to jídlo vystydne." Pozvedne mísu, kterou drží v ruce, aby na ni upozornil.

"Junhoe!" okřikne ho tiše Jinhwan a dloubne ho loktem do žeber, aby ho upozornil na jeho nevhodné chování. Junhoe na něj však jen nechápavě pohlédne, protože nevidí, kde je problém.

Rozesměje mě to. "Má pravdu." přikláním se nakonec na Junhoeho stranu. Ustoupím od dveří, abych je všechny pustil dál. Chanwoo hned vystřelí dovnitř a ostatní ho následují. Míří rovnou do kuchyně se vším tím jídlem, aby ho mohli připravit a prostřít stůl. Yunhyeong je přitom komanduje a říká jim, co má kdo udělat. Zase se pustili do svého hlasitého klábosení, takže se jejich hlasy rozléhají celým bytem.

"Hanbine, počkej." Zastavím ho ještě ve dveřích a zachytím ho za ruku, než zamíříme za ostatními. Pohlédnu mu do očí. Mám tušení, že to celé naplánoval on. Takové věci probíhají vždycky pod jeho velením. "Já…" pokouším se znovu nalézt vhodná slova, ale pak mi dojde, že existuje jen jedno jediné dostatečně výstižné, a tudíž i perfektní. "Děkuju."

Hanbin jen pokývne, ale věnuje mi jeden ze svých krásných hřejivých úsměvů. "Veselé Vánoce, hyung."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lina. lina. | E-mail | Web | 24. prosince 2017 v 16:17 | Reagovat

tahle povídka mi ještě více zlepšila náladu. je strašně krásný, jak kluci nenechali jiwona samotného a rozhodli se vánoce slavit společně s ním. byla to pěkná povídka, zahrála u srdíčka, skvělá práce, jako vždy <3

jinak, děkuji za přání, také ti přeji veselé vánoce a šťastný nový rok!! ^^

2 Ady Ady | Web | 27. prosince 2017 v 21:24 | Reagovat

[1]: Děkujuuu. Jsem ráda, že se ti povídka líbila <3
a děkuji i za přání :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama