#4 | losing all hope was freedom

30. listopadu 2017 v 22:45 | Ady |  unnoticed
Říkala jsem si, že už tu dlouho nebyl žádný excerpt. A jelikož teď vůbec nestíhám nic psát a přidávat nějaké články, tak sem hodím alespoň tohle. Je to starý excerpt, který jsem psala do wonderwall. Nikdy jsem se však nedostala k jeho vydání, ačkoliv to byl jeden z mých nejoblíbenějších. Takže teď jsem se rozhodla to napravit.
Oh and in case you're wondering... Yes, it's a Fight Club reference.

excerpt #4 | losing all hope was freedom


Posadili jsme se na kraj silnice. Vzhlédli jsme k tmavé noční obloze plné hvězd. Byla zima a do toho foukal chladný vítr, ale mě to bylo jedno. Ani ty si to neřešil. Nebo si alespoň nic neříkal. Já jsem pouze chtěla strávit trochu času s tebou, protože tvoje společnost mě vždycky nějakým způsobem uklidňovala. A to jsem teď opravdu potřebovala. Ztěžka jsem si povzdechla a přitom jsem sledovala, jak mi jde pára od úst. Cítila jsem, jak se mi srdce láme nad tíhou vší té bolesti, kterou jsem skrývala uvnitř sebe, kde mě pomalu ale jistě ničila.

Otočila jsem se na tebe. Vypadal si tak klidně. Díval ses na oblohu a tvé oči zářily. A nebylo to jenom kvůli těm hvězdám. Koutky úst jsi měl lehce zvednuté do maličkého úsměvu. Ale i tak z něj bylo cítit to příjemné teplo, které člověka vždy zaplavilo při pohledu na tvůj úsměv.

"Jak to děláš?" zeptala jsem se tě v úžasu. "Jak můžeš být stále tak šťastný? Ve světě jako je tenhle… Copak se nikdy necítíš na dně? Nejsi nikdy unavený ze života? Nikdy jsem tě neviděla bez úsměvu na tváři. A na rozdíl ode mě se ani nepřetvařuješ. Není to falešný úsměv, vždycky je opravdový. Protože tvé oči pokaždé tak září. Jsou plné života a radosti. Ale jak? Jak to děláš, že tě nic netíží?" Nemohla jsem to pochopit. "Chci být jako ty."

"Ne, to nechceš. Nechceš se cítit, tak jako já." Odpověděl si a podíval ses přímo do mých očí. A poprvé jsem v nich viděla pravdu. Viděla jsem, co skrýváš za tím vším, o čem jsem si myslela, že je štěstí. Beznaděj.

"Ztratil jsem naději. Ztratil jsem všechnu naději. Už nečekám na žádný lepší zítřek, protože vím, že nepřijde. Přestal jsem doufat, že by se věci mohli zlepšit. A hlavně, že bych vůbec někdy já mohl být v pohodě. Nebudu. Nikdy nebudu zachráněn. Už v nic nevěřím. To byla má cena za tohle - za něco, co se ti zdá tak skvělé. Ale věř mi, není." Zavrtěl jsi lehce hlavou, ale tvé oči se stále dívaly do těch mých, zatímco se na tvých rtech objevilo cosi podobné úsměvu. Poprvé za tu dobu, co tě znám, jsem si už nebyla jistá jeho upřímností.
"Ano… Ztratit všechnu naději byla svoboda. Ale ne štěstí. Alespoň ne opravdové."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama