restart [2/2]

7. září 2017 v 22:30 | Ady |  oneshots
restart | main character not specified | 1546 slov | alive - jade dansie

! warning: suicide mentioned !

a/n: A druhá část povídky restart je tady! Ano ano, takhle brzy. Ale samozřejmě jsem to musela přidat dneska, cuz... 7th September 2017, aye. Den, kdy se tato povídka odehrává! Takže všem vám přeji hezký čtvrtek 7. září 2017 a doufám, že se dočkáte i pěkného pátku 8. září, heh.
Jinak jste si jiště povšimli varování. Je tu zmíněná a popsaná sebevražda, tak pokud to někomu vadí, tak to radši nečtěte.
Well.. A to je asi vše. Enjoy.
previous part >here<


Všechno jsem si už dokonale naplánoval.

Dnešní den bude perfektní. Prožiju ho přesně tak, jak se říká - jako kdyby byl můj poslední. Protože také bude můj poslední. Na konci dne pak tohle všechno konečně ukončím.

Ano, přesně tak. Mám v plánu se zabít.

Vlastně ani nevím, co se pak stane. Umřu a život všech ostatních půjde dál? Nebo celý svět zanikne? Nebo snad možná se mi povede vymotat z této časové smyčky a konečně se proudím v pátek 8. září 2017. Nebo se třeba nestane ani jedno z toho, co já vím. Ale upřímně? Je mi to jedno. Chci se jen dostat pryč.

Ráno mě jako obvykle probudí budík. Natáhnu se, abych ho vypnul. Podívám se, jaké je dnes datum. Samozřejmě, že vím, co tam bude. Ale i tak si ještě dovolím zadoufat. K mému zklamání je ale stále furt čtvrtek 7. září 2017, takže žádná změna.

Následuje má ranní rutina. Vstanu, obléknu se a zamířím do kuchyně. Udělám si kafe a připravím si toust s máslem. Přijde mi vtipné, jak tu to jídlo prostě pokaždé je. Nezkažené a jako nové. Protože v podstatě je nové, když je furt ten samý den. Tentokrát se i posadím ke stolu, abych si svou snídani pořádně vychutnal. Mám času dost, nemusím nikam spěchat. Když dojím, odnesu nádobí do dřezu, abych ho umyl. Vlastně bych to ani dělat nemusel, ale tak nebudu se přece ve svůj poslední den chovat jako prase.

Ještě než vyrazím vyvenčit svého psa, zavolám do práce. Oznámím jim, že dneska nedorazím. "Nebo víte co? Já už nepřijdu vůbec. Končím." dodám a s tím hovor položím. Zmocní se mě tak neuvěřitelně osvobozující pocit. Opravdu jsem to udělal! Konečně jsem skončil! Smutné, že mi trvalo tak dlouho se k tomu odhodlat. Teď už bylo celkem pozdě. Ale alespoň zemřu s tím pocitem, že jsem to udělal.

Když už nemusím nikam spěchat, vezmu psa na pořádně dlouhou procházku. Zaslouží si to, když mi celá ta dlouhá léta dělal parťáka. Cestou opět potkáme pošťáka, i když tentokrát už o pár domů dál. Dnes jsem to já, kdo ho jako první pozdraví. Dokonce se odhodlám, dojdu k němu a dám se s ním do řeči. Zeptám se ho jak se má a podobně. Je fajn si s někým po tak dlouhé době jen tak povídat. Pošťák se nakonec musí vrátit ke své práci, tak se s ním rozloučím a oba si jdeme dál svou cestou.

Po nějaké době strávené venku se psem se vracím domů. Hned mu připravím jídlo a vodu do misek, protože má určitě už hlad. Potom mě čeká další hovor. Tentokrát však volám svému kamarádovi, který mě chtěl pozvat na skleničku. Když hovor zvedne, povídá mi, že se mi zrovna chtěl ozvat. Málem odvětím, že to vím. Naštěstí mi to však včas dojde a místo toho ho pozvu na oběd. Souhlasí. Domluvíme se na čase a restauraci, načež se prozatím rozloučíme.

Zamířím do své pracovny. Posadím se ke svému pracovnímu stolu. Chvíli tam jen tak sedím, přičemž se rozhlížím po pokoji. Nakonec však otevřu spodní šuplík a sáhnu po důvodu, proč jsem sem přišel. Pistole, kterou se dnes večer plánuji zabít. Pořídil jsem si jí před několika lety kvůli obraně. Kdyby náhodou se mi někdo večer vloupal do domu. Což se tedy nikdy nestalo, ale je lepší mít jistotu. No alespoň mi teď ta zbraň poslouží jako můj zachránce. Položím ji zpátky na místo, ještě mi zbývá zařídit si několik věcí.

Jako první požádám svou sousedku, jestli by se mi postarala o psa. Vymyslím si, že musím jet na služební cestu a tak ho nechci nechávat doma samotného, aby mu nebylo smutno. Je to milá postarší dáma a už několikrát se mi o něj starala, takže ani teď s tím nemá problém. Poděkuju jí a slíbím jí, že se jí za to nějak odvděčím. I když vím, že svůj slib nebudu moct dodržet. Rozloučím se se svým psem, tohle je naposled, co ho vidím.

Pak vyrazím do restaurace, kde na mě už čeká můj kamarád. Nadšeně se pozdravíme, protože už jsme se taky nějakou dobu neviděli. Začneme si povídat o všem novém z našeho života, abychom dohnali ztracený čas. Jak tu s ním tak sedím, uvědomím si, že mi byl vždycky skvělým kamarádem. Jako jediný na mě nezanevřel, i když jsem ho stále odmítal. I tak mi stále volal a zval mě ven. Proč jen jsem si ho nezačal vážit dříve? Jsem prostě blbec, já vím. Bohužel se však musí vrátit do práce, protože mu pomalu končí obědová pauza. Je mi líto, že se musíme tak brzy rozloučit. Navrhne mi, že bychom mohli zajít zítra večer na skleničku. Zítra večer… žádné zítra nebude. Přesto se donutím k úsměvu a přikývnu.

Čeká má další rozloučení, finální. Nasednu do auta a vyrazím asi na dvou hodinovou cestu. Vím přesně, kam mám namířeno. Měl jsem tam jet už dávno. Zpátky domů, do svého rodného města. Za svými rodiči. Ani jednomu jsem nevolal, abych je překvapil. Pustím si rádio, abych přehlušil to ticho. Už vím, jakou stanici si mám naladit. Silnice jsou prázdné, jelikož všichni už jsou v práci. Žádná zácpa mě nečeká a tak si můžu v klidu vychutnat cestu.

Po dlouhé jízdě konečně dorazím do cíle. Zaparkuju auto před domem, ve kterém jsem vyrůstal. Vystoupím a několik sekund jen stojím na místě, abych se mohl pořádně rozhlédnout po sousedství. Moc se nezměnilo od té doby, co jsem tu byl naposled. Přesto si však všimnu třeba nově vysazeného stromu, jinou barvou natřeného plotu a dalších malých detailů. Jindy by pro mě bylo tohle všechno jen nepodstatnou informací, ale teď se mi zdá tak důležité to vědět. S tichým povzdechem se nakonec rozejdu dál.

Dojdu k našim dveřím a zazvoním. Netrpělivě přešlapuju na místě a přemýšlím, co svým rodičům řeknu. Když se však dveře otevřou, nemusím říkat vůbec nic. Mamka mi okamžitě skočila kolem krku a s radostí mě začala objímat a pusinkovat. Normálně bych jí řekl, aby přestala, protože je to trapné. Ale teď se namísto toho začnu smát a pořádně jí obejmu. Chyběla mi. V tom okamžiku se ve dveřích objeví táta. Podíváme se na sebe. Prohlíží si mě s tvrdým výrazem ve tváři a já mám strach, že mě každou chvíli vyhodí. Najednou se mu však obličej rozzáří štěstím a on si mě přitáhne do objetí. Říká, že jsem mu strašně chyběl a jak je rád, že mě zase vidí. Já jim oběma povím to samé, protože je to pravda. Nechápu, proč jsem dával přednost práci. Měl jsem za nimi přijet mnohem dříve. Do háje, měl jsem za nimi jezdit každý víkend! Všichni tři zajdeme dovnitř, máme si toho tolik co říct.

Strávím u nich celý zbytek dne. Nejradši bych tam zůstal. Ale nemohu. Musím se s nimi rozloučit. Mám co dělat, abych se nerozbrečel jako malý kluk. S těžkým srdcem nasedám do auta. Lituju toho, že jsem je bral tak dlouhou dobu jako samozřejmost. Naposledy jim zamávám a vyrážím na cestu domů. Teď už nemusím zadržovat své slzy a tak je nechávám volně stékat po své tváři. Trvá dlouho, než se konečně uklidním.

Domů dorazím až pozdě večer. Většina lidí už spí, protože už se skoro v žádném domě nesvítí. Zaparkuji auto ve své garáži a zamířím do svého prázdného domu. Ani si nerozsvěcuji. Nejdu se ani převléct. Rovnou zamířím do své pracovny. Rozsvítím si malou lampičku, kterou mám na stole. Vytáhnu zbraň z posledního šuplíku. Nabiji ji a přiložím si hlaveň ke spánku. Ale zaváhám.

Dneska jsem se po dlouhé době opět cítil být šťastný. Nebylo to sice úplné štěstí, ale bylo to tomu hodně podobné. Skoro jsem zapomněl na všechny své starosti. Kdybych měl víc takovýchto dnů, můj život by byl určitě lepší. A hlavně by stál za to žít.

Jenže pak mi dojde, že takovýto den budu mít jen jediným způsobem. Tím, že ho budu žít stále a stále dokola. Ale já ho nechci prožívat znovu. Chci žít dál. Posunout se dál. A to nestihnu za pouhých 24 hodin denně. Tohle já nezvládnu.

Stisknu spoušť, hlavou mi proletí kulka a…

Konec.


Zazvoní budík a já se s prudkým trhnutím probudím. Srdce mi buší jako splašené. Prvních pár sekund se rozhlížím a snažím se vzpamatovat. A pak se mi všechno vybaví. "To ne…" špitnu tiše a zhrozím se. "Ne, ne, ne!" vykřiknu. Schovám si obličej do dlaní. Mám vztek. Cítím se být podvedený. Neměl jsem se přece vůbec probudit. Měl jsem být mrtvý.

Bojím se podívat na datum. Dokud se nekouknu, stále je tu ještě nějaká naděje. Možná jsem se konečně osvobodil a už nejsem uvízlý v čase. Možná už je konečně pátek.

Nakonec se tedy odhodlám a podívám se. V tu chvíli se ve mně všechno zlomí. Poslední kousek naděje, který mi zbyl, je už kompletně pryč. A s tou nadějí jsem zemřel i já. Má nejhorší obava se naplnila.

Je čtvrtek 7. září 2017.

Zůstanu jako přimrazený zírat na to datum. Opravdu jsem stále tady. Živý a zdravý. Bohužel. Jako kdyby se včerejšek, dnešek, vůbec nestal. V hlavě nemám díru a můj mozek není roztříštěný po stěně. Žádné stopy po kulce, kterou jsem si včera prohnal hlavou. Nic.

Zničehonic se dám do smíchu. Nedokážu se přestat smát.

Není úniku. Nikdy se odsud nedostanu. Nikdy neumřu. Alespoň ne fyzicky. Prostě jsem uvízl.

Už navždy budu žít ten samý den - čtvrtek 7. září 2017.

- THE END -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meshiki Meshiki | Web | 8. září 2017 v 15:33 | Reagovat

To bylo dobré :) Fakt se mi takovýhle styl psaní docela líbí :) Ale být na místě hlaního hrdiny bych opravdu nechtěla.

2 Ady Ady | Web | 9. září 2017 v 21:15 | Reagovat

[1]: Jo, na jeho místě bych být taky nechtěla. A jinak děkuju! :)

3 Meshiki Meshiki | Web | 9. září 2017 v 21:34 | Reagovat

[2]: Nemáš zač. Je to jiné než to co jsem kdy četla a bylo to opravdu moc povedené :)

4 Ady Ady | Web | 10. září 2017 v 21:33 | Reagovat

[3]: Jsem opravdu ráda, že se ti to líbilo ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama