restart [1/2]

6. září 2017 v 23:00 | Ady |  oneshots
restart | main character not specified | 1078 slov | divina commedia - g-dragon

a/n: Nápad na tuhle povídku jsem dostala po přečtení Chvíle před koncem od Lauren Oliver. Rozhodla jsem se tedy napsat takovou vlastní verzi. Příběh nemá určenou hlavní postavu, protože jsem chtěla, aby to mohl být kdokoliv. Taky vás musím upozornit, že nejdo o žádnou happy povídku. Zvlášť ta druhá část bude... well, you'll see. A ano, druhá část. Tohle je totiž pouza ta první. Sice bych to vůbec nemusela rozdělovat, ale což. Mně se chce. A na druhou část nebudete muset ani dlouho čekat. Pokud se dáte do čtení, tak sami přijdete na to, kdy přijde.
Původně jsem to totiž chtěla mít lépe časově rozvržené a tuhle část zveřejnit jak dávno. Ale pak jsem se bála, že tu druhou nestihnu napsat včas a tak jsem to odkládala, že přinejhorším to zveřejním jako celek. Nakonec jsem to však stihla včas, jen tak tak, ale přece.
No nic, dost keců. Sooo... Enjoy? I guess.


Všechno to začalo čtvrtkem 7. září 2017.

Od toho dne je pro mě každý den čtvrtek 7. září 2017.

Probouzím se každé ráno v ten samý den. Vstanu, obléknu se a zamířím do kuchyně. Ihned si udělám kafe, abych byl schopný přežít celý den na nohou, a namažu si toust máslem. Nakonec ho stejně nesním, jen si do něj párkrát kousnu. Vezmu svého psa ven na krátkou procházku. Cestou potkáme pošťáka, který nám kývne na pozdrav. Nedává ale pozor a zakopne. Ustojí to, avšak to samé se nedá říct o dopisech, které měl u sebe, protože ty se rozsypou po chodníku. Pomáhám mu je sesbírat. Můj pes však není ten nejlepší pomocník a několik dopisů pošlape, jiné se nám jen tak tak podaří zachránit, aby neskončily v jeho chřtánu.

Poté se vracím zpátky domů. Dám psovi najíst a na rozloučenou ho ještě pohladím, načež vyrazím do práce. Jedu s předstihem, ale nakonec stejně uvíznu v zácpě. Pustím si rádio, abych si alespoň nějak zkrátil čas. Naladím stanici, která zrovna pouští písničku, kterou ze všeho nejvíc nesnáším. Proto se snažím najít nějakou lepší, jenže si nevšimnu, že auto přede mnou už popojelo. Řidič za mnou začne netrpělivě troubit. Omluvně na něj mávnu, i když ani nevím, jestli to vidí a popojedu dopředu. Konečně najdu i příjemnější stanici. Netrvá dlouho, silnice se uvolní a já už můžu zase pokračovat v cestě do práce.

Dorazím o minutu pozdě. O jednu blbou minutu. A stejně dostanu od šéfa vynadáno. Kvůli jedné pitomé minutě. Dá mi asi čtvrthodinovou přednášku o tom, jak už se to nebude opakovat a další podobné kecy. Zakončí to slovy: "A radši už padejte makat! Už tak jste se okradl o čas!" Spolknu kousavou poznámku, že o čas mě okradl jedině on. Nemám zapotřebí poslouchat ho další čtvrthodinu. Radši tedy jen přikývnu a slíbím, že už se to nestane. Kdyby jen věděl, že tohle se teď opakuje každý den. Ale neví. Protože jediný, kdo si to uvědomuje, jsem já. Nebo jsem možná já jediný, kdo uvízl v téhle časové smyčce.

Bez dalšího slova si jdu sednout ke svému stolu a dám se do práce. Jinak bych si ještě vyslechl další přednášku. Ne, díky. To opravdu nemám zapotřebí. Do půlhodiny mám vyřízené všechny papíry. Když jimi procházíte už po několikáté, nemusíte nad nimi ani přemýšlet. Připadám si skoro jako robot, jak jako stroj všechno vyplňuji. Po zbytek dne jen sedím a předstírám, že pracuji. Tu a tam musím zvednout telefon. Automaticky zodpovídám všechny dotazy, protože už je mám všechny dokonale naučené. Vím přesně kdy a jak zareagovat. Skoro jako kdybych jel podle nějakého scénáře. Kéž by tohle všechno byl jen nějaký hloupý film.

Nemůžu se dočkat, až skončím a budu moct jít domů. Nikdy mě moje práce nebavila. Vždycky mi šlo jen o peníze. Ano, přesně tak. Patřím mezi ty lidi, které chodí do práce jen kvůli penězům. Ale upřímně, to snad většina z nás, ne? Jenže od té doby, co jsem v téhle časové smyčce, je všechno jinak. Už to všechno ztratilo smysl. Teď už se žádné výplaty nedočkám, takže nedostanu nic za ten den, co tu musím hodiny a hodiny tvrdnout. Tak tu jen po zbytek své směny sedím a v duchu proklínám svou práci, i všechny lidi tady. Nenávidím to tu.

Nakonec se přece jen dočkám a odbije má vytoužená hodina, která ohlašuje konec pro dnešní den. Neváhám a ihned vyrážím pryč. Nehodlám tu tvrdnout už ani minutu. Po cestě domů si zajedu koupit večeři. Sláva všem restauracím a fastfoodům, které nám dávají jídlo s sebou. Kolik práce a času mi to vždycky ušetří, když nemusím trčet za plotnou.

Dorazím domů, kde mě u dveří hned vítá můj pes. Začne kolem mě nadšeně poskakovat. Přivítám se s ním, načež mu nasypu jídlo do misky. V tu ránu dá pokoj. Jídlo je pro něj vždycky důležitější než já. Zamířím do obýváku. Zapnu si televizi, i když nemám vůbec náladu ji sledovat. Vlastně ani nevnímám, co to na té obrazovce běží. Nechávám ji hrát spíš jen jako zvukovou kulisu, abych se necítil tak sám. Ne, že by to zrovna pomáhalo. Rozvalím se na gauči a pustím se do svého jídla, dokud je ještě teplé.

Na záznamníku na mě čeká několik vzkazů. Sice jsem je slyšel a vím, od koho jsou, ale i tak si je všechny přehraji. První je od mámy, která se snaží zjistit, jak se mám. Už je to dlouhá doba, co jsem se naposledy ozval. A ještě delší, co jsem rodiče naposledy viděl. Neměl jsem čas za nimi jet. Další vzkaz je od mého kamaráda. Zve mě na skleničku. Občas oběma zavolám nazpátek, někdy jen jednomu z nich. A jindy zase oba dva vzkazy ignoruji, protože nechci s nikým mluvit.

Když se najím, válím se ještě nějakou dobu před televizí, ale i to mě brzy omrzí. Nic víc mě už tenhle den stejně nečeká. Nepotřebuji trávit další hodiny přemýšlením nad ním, jak zbytečný je můj život. Nejenom teď, když jsem uvízl v čase. Můj život byl zbytečný již dávno předtím. Jen jsem si to uvědomil až moc pozdě. Bohužel.

Radši tedy zamířím do sprchy a o chvíli později už ležím v posteli. Normální lidé chodí spát a přemýšlí nad tím, co vzrušujícího je čeká další den. Plánují si, co budou dělat. Ale já nic takového nedělám. Už vím, že se probudím zase ve čtvrtek 7. září 2017. Pro mě nic jako zítřek není. Pohlédnu do stropu a popřeji si svým způsobem dobrou noc. "Vzhůru do nového dneška." zamumlám, než zhasnu a usnu.

A takhle to chodí každý den. Protože pokaždé je 7. září 2017. Jak dlouho už tohle trvá? Nemám tušení. Ztratil jsem přehled. Zezačátku jsem to počítal, ale pak jsem z toho pomalu a jistě šílel, tak jsem musel přestat.

První dny jsem ještě myslel, že jde jen o nějaké hloupé deja vu. Nebo že se mi to všechno jen zdálo. Ale pak se to všechno opakovalo stále dokola. A mě došlo, že jsem uvízl. Pokoušel jsem se dostat pryč, vymotat se z téhle časové smyčky. Ale nešlo to. Zkoušel jsem všechno. Snažil jsem se proměnit ten den v dokonalý den, udělal jsem všechno jinak. Myslel jsem, že když něco na tom dni změním, probudím se konečně v pátek. Dokonce jsem se i jednou pomodlil, i když jsem v Boha nikdy nevěřil. A víte co? Nic. Další den jsem se zase probudil v tomhle mizerném, odporném dni.

Ale už toho mám dost. Dnešek bude jiný. Konečně mi došlo, co mám udělat.

Dnes to všechno ukončím.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meshiki Meshiki | Web | 7. září 2017 v 12:21 | Reagovat

To je docela zajímavý námět na povídku. Takovýhle styl povídky jsem ještě nikdy nečetla co jsi tak pamatuju. Ale líbí se mi to :)

2 Ady Ady | Web | 7. září 2017 v 21:55 | Reagovat

[1]: Ah, děkuju. Upřímně jsem si nebyla jistá, jestli tenhle styl někoho zaujme. Takže jsem ráda, že se ti povídka líbila :)
Za chvíli mám v plánu zveřejnit i druhou část! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama